Seznámil se s různými pohledy a meditacemi, ale žádná z nich neměla sílu zcela vysvobodit všechny bytosti z utrpení. Proto si nakonec sedl pod košatý strom v Bódhgáji a zůstal tam šest dní a šest nocí v hlubokém duševním pohroužení. Ve svých 35 letech rozpoznal, že neexistuje žádné nezávislé já, ani vnější svět nezávislý na prožívajícím. Prožil, že toto poznání není nicota, ale že skutečná podstata mysli je plná bohatství a projevuje se jako neohroženost, nepodmíněná radost a všezahrnující láska.
V průběhu dalších 45 let Buddha učil a předával různé metody a meditace podle schopností a otevřenosti žáků. Tradičně se Buddhova učení rozdělují na tři skupiny.
Malá cesta (theraváda)
je určena lidem, jejichž hlavní motivací je vyhnout se vlastnímu utrpení, a důraz je na učeních o příčině a následku, karmě.
Velká cesta (mahájána)
rozvíjí moudrost, aktivní lásku a soucit. Praktikující se snaží přinášet užitek nejen sobě, ale také ostatním.
Diamantová cesta (vadžrajána)
přitahuje lidi, kteří mají kromě altruismu také důvěru ve vlastní buddhovskou podstatu a rozvíjejí pohled, že všechny bytosti již jsou buddhy a mají všechny dokonalé vlastnosti, jen to ještě nerozpoznaly. Pro tento typ lidí se Buddha objevil ve formách z energie a světla a přímo předal svůj osvícený pohled jako tok vědomí.
Nejvyšším pohledem předávaným v Diamantové cestě linie Karma Kagjü je Velká pečeť (mahámudra). Žák je v ní uveden přímo do podstaty mysli a prožije stav „teď a tady“, mimo obavy a očekávání, bez ulpívání a odmítání. Objevuje se pochopení, že prožívající, prožívané a prožívání jsou od sebe neoddělitelné.
Linie Karma Kagjü
Linie Karma Kagjü je jednou ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu. Je známá především svým důrazem na ústní odkaz a meditaci. V čele linie Karma Kagjü stojí Karmapa.
Metody, které se používají v linii Karma Kagjü, předal historický Buddha Šákjamuni svým nejbližším žákům. Později se tyto metody dostaly přes indické mahásiddhy a Padmasambhavu, Tilopu, Náropu, Maitripu až tibetskému jogínovi Marpovi.
Marpa je považován za zakladatele školy Karma Kagjü. Učení dále předal svému žákovi Milarepovi, který patří mezi nejznámější jogíny tibetského buddhismu a proslavil se především svými písněmi. Milarepův žák Gampopa, který byl prvním mnichem v linii Karma Kagjü, předal učení 1. Karmapovi, jehož následné reinkarnace udržují živý odkaz učení až dodnes.
Karmapa představuje aktivitu všech buddhů a byl předpovězen Buddhou Šákjamunim i Guru Rinpočhem (skt. Padmasambhava), který v 8. století přinesl buddhismus do Tibetu. Od roku 1 110 n. l. je Karmapa prvním vědomě se zrozujícím lamou Tibetu a je známý též jako lama s černou korunou.
16. Karmapa, který opustil Tibet v roce 1959 kvůli čínské okupaci, zachránil jedinečné metody a vědomosti o podstatě mysli a dal impuls k jejich přenosu na Západ. Současný 17. Karmapa Thaje Dordže se narodil v roce 1983 a odešel z okupovaného Tibetu do Indie v roce 1994.
Linie Karmapů
- Düsum Khjenpa (1110-1193)
- Karma Pakši (1204-1283)
- Rangdžung Dordže (1284-1339)
- Rolpe Dordže (1340-1383)
- Dešin Šegpa (1384-1415)
- Tongwa Dönden (1416-1453)
- Čhödag Gjamccho (1454-1506)
- Mikjö Dordže (1507-1554)
- Wangčhug Dordže (1556-1603)
- Čhöjing Dordže (1604-1674)
- Ješe Dordže (1676-1702)
- Čangčhub Dordže (1703-1732)
- Düdul Dordže (1733-1797)
- Thegčhog Dordže (1798-1868)
- Khakhjab Dordže (1871-1922)
- Rangdžung Rigpe Dordže (1924-1981)
- Thinle Thaje Dordže (*1983)
Buddhismus na Západě
Buddhovo učení si v každé kultuře nachází formu, která jí nejlépe vyhovuje. Buddhistické metody jsou nadčasové, a proto mohou fungovat v různých společnostech a dobách. Jsou jako diamant, který dokáže odrážet barvu podkladu, na kterém leží, ale jeho podstata zůstává nezměněna.
Klášterní život mnichů a mnišek, který je oblíbený v Asii, není příliš vhodný pro moderní západní společnost. Proto se zde ujal laický buddhismus, který svým původem sahá až k Buddhovi a umožňuje plný rozvoj a dosažení konečného cíle – osvícení.
Impuls k přenosu učení Diamantové cesty na Západ dal v 70. letech 20. století 16. Karmapa Rangdžung Rigpe Dordže. Kvůli čínské invazi v roce 1959 opustil se svými žáky Tibet a usadil se v Indii. Přenesl a zachoval tak důležitá učení Diamantové cesty. V roce 1969 se Rangdžung Rigpe Dordže v Káthmándú (Nepál) setkal se svými prvními západními žáky – Olem a Hannah Nydahlovými.
Po několika letech intenzivního učení je požádal, aby začali přednášet o buddhismu a zakládat meditační centra na Západě. Díky jejich práci vznikly také překlady meditací do moderních jazyků a buddhistická učení a praxe se k nám dostaly ve své čisté podobě, bez exotických kulturních nánosů.
Buddhismus Diamantové cesty zpřístupňuje vysvobozující metody a učení Buddhy modernímu světu. Pomáhá nalézt a rozvíjet vnitřní bohatství, které mohou všichni objevit a využít pro dobro druhých. Západní buddhisté praktikující Diamantovou cestu v linii Karma Kagjü nijak nevybočují ze společnosti. Jsou to lidé, kteří mají své rodiny, zaměstnání nebo studují. Vedou a spravují meditační centra, kde je možné společně meditovat a získávat učení a obecné informace o buddhistických metodách.
Přes 600 buddhistických center Diamantové cesty ve více než 50 zemích po celém světě je postaveno na přátelství a spravováno na dobrovolnické bázi. V mnoha zemích to jsou uznané příspěvkové organizace a v některých zemích je buddhismus Diamantové cesty oficiálně uznávaným náboženstvím (např. v Dánsku, Řecku, Rakousku, Polsku, Maďarsku a Rusku).
Časté otázky
Výběr odpovědí lamy Oleho Nydahla na pár nejčastějších otázek k buddhismu.
Co znamená být buddhistou v každodenním životě?
Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.
Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom jen nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozeznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se škodit co nejméně. Je moudré přijímat každý den útočiště.
Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?
Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc. Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!
Na jednu stranu víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhou stranu využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duševně rozvíjeli a pracovali pro druhé.
A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.
Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?
Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.
Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.
Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.
Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, právě krok přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.
Jak nejlépe zacházet se sexualitou?
Vidíme pocity a tělo jako nástroj, díky kterému můžeme být užiteční a pomáhat bytostem. Skrze tělesné radosti se dotýkáme také mysli druhých. To jim dá svobodu a možnost, prožít jejich vlastní sílu a schopnosti. Láska je jako iniciace, díky které se vzájemně obohacujeme a děláme se krásnými. Dříve si lidé mysleli, že je sexualita od mysli oddělená a že patří jen k tělu. Já si myslím pravý opak: sexualita souvisí s naší celistvostí, s naším celkovým chováním a prožíváním.
Musí být buddhisté vegetariáni?
Ve skutečnosti je to otázka motivace. Nemůžeme žít ve fyzickém těle, aniž bychom neubližovali druhým. I pro přípravu šálku čaje je třeba nejprve zorat půdu a přitom zahyne spousta malých živočichů. Pokud si opravdu myslíte, že když přestanete jíst maso, zemře méně bytostí, je to skvělé.
Pokud ale jíte maso, zabitému zvířeti můžete prospět tak, že při jídle řeknete nějakou mantru a fouknete na maso. Pokud je maso starší než sedm týdnů (např. chlazené nebo mražené), pak už není žádné spojení mezi myslí a tělem zvířete. Do sedmi týdnů od smrti zvířete však může být jeho vědomí stále ještě přítomno a může vnímat, že říkáte mantry a máte vůči němu přátelské city. A to může velmi pomoci k jeho lepšímu znovuzrození.
