Biblické dějiny Židů
Výprava do Židovského muzea v Praze za poznáním původu židovského národa.
Základní informace
Vhodné: pro žáky a studenty od 12 let
Doprava: autobus
Standardní cena:
Upřesnění ceny: standardní cena zahrnuje dopravu autobusem, vstup a program
Možnost příplatku: průvodce, doplňkový program
Pojištění: všichni účastníci jsou úrazově pojištěni
Lhůta pro objednání: min. 2 měsíce před termínem
Program
9.00 hod - odjezd
10.00 - 14.00 Staronová synagoga, Klausová synagoga, Starý židovský hřbitov
15.00 hod - návrat
Popis
Biblické dějiny Židů
Přednáška seznamuje se starověkými dějinami židovského národa podle Bible, která vypráví o dlouhé cestě, během níž se z jedné rodiny, rodiny Abrahamovy, stal celý národ.
Židé (hebrejsky יְהוּדִים, Jehudim, sg. יְהוּדִי, Jehudi) jsou semitským národem pocházejícím z oblasti Blízkého východu. Kromě označení Židé jsou nazýváni též jako Izrael (hebrejsky Jisra’el) nebo Synové Izraele, Izraelité (hebrejsky Bnej Jisra’el). Občas se pro Židy používá i označení Hebrejové či Hebrejci (hebrejsky עברי, Ivri (sg.), doslova „druhá strana“; עברים, Ivrim (pl.); rusky Jevrej). Nejstarší záznamy o existenci izraelského národa spadají do 2. tisíciletí př. n. l. Během 3 000 let se Židé ze své pravlasti – Izraele – rozšířili do celého světa. Kromě národnostně-etnické skupiny tvoří Židé i skupinu náboženskou.
Pokud se píše s velkým prvním písmenem, označuje slovo Žid příslušníka židovského národa, tedy Žida v etnickém slova smyslu, zatímco žid (s malým písmenem) je příslušníkem židovského náboženství. Oba významy se do velké míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k židovskému národu. Dalšími národními rysy bylo území státu Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština).
Hlavním dorozumívacím jazykem Židů byla ve starověku hebrejština. Ta později přešla do liturgického užívání a její funkci v běžné komunikaci přejala aramejština, případně řečtina nebo latina. Od babylónského zajetí se stalo nepsaným pravidlem, že Židé přijímali a dorozumívali se jazykem země, ve které žili. Kromě toho Židé vytvořili a užívají své vlastní jazyky - jidiš (směs hebrejštiny a středověké němčiny), užívaná mezi aškenázskými Židy, a ladino (směs hebrejštiny a kastilštiny) používaná mezi Sefardy. Kromě těchto dvou jazyků ještě existují různé variace jako judeo-arabština nebo judeo-perština. Všechny tyto jazyky vznikly vzájemným ovlivňováním jazyků hostitelských zemí a hebrejštiny. Zvláštním jazykem je ge'ez, kterým se hovořilo v Etiopii před nástupem amharštiny a který zůstal jako liturgický jazyk etiopských Židů. Hebrejština se udržela jako jazyk literární. Na přelomu 19. a 20. století byla hebrejština obnovena jako živý jazyk v Izraeli (ivrit).
Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. V současné době je jediným náboženstvím židovského národa. Podle náboženských zákonů ani podle zákonů světských není možné být Židem (příslušníkem židovského národa) a zároveň být příslušníkem nějakého jiného náboženství, než judaismu, pokud se pro toto jiné náboženství člověk svobodně rozhodne (je ovšem možné být Židem „bez vyznání“). Náboženský a národnostní fenomén je v židovství neodmyslitelně spjat. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha.
V judaismu bylo vždy náboženství úzce propojeno s myšlenkou vlastního národa a země. Ve starověku byli Židé (respektive Izraelci) vždy považováni za národ a na jejich náboženství nebyl kladen žádný zvláštní důraz. Změna přišla v poexilním období, zvláště pak během řecké a římské nadvlády, kdy začalo být židovství považováno za samostatné (a státem vesměs uznávané) náboženství, jehož hlavním nositelem je národ - Židé. V té době také roste počet konvertitů, tudíž se stávalo, že člověk židovského vyznání byl zároveň římským občanem. V období středověku se zvláště v křesťanském a muslimském prostředí naopak národnostní princip v židovství vytrácí - Židé jsou považováni za náboženskou skupinu a zřeknutím se své víry nebo přestupem na jinou víru židy být přestávají. Pokřtěný žid již není brán jako žid, nýbrž jako křesťan. Termín „židovské etnikum“ je poměrně nový a vychází až z nacionalistických tendencí během 19. století a je přímým důsledkem sekularizace společnosti, ve které přestalo hrát roli rozdělení náboženské a začalo naopak být důležité rozdělení národnostní. Uvnitř samotného judaismu existovaly v té době rozporuplné tendence. Některé skupiny dávaly přednost asimilaci (tyto skupiny považovaly židovství za projev víry, nikoli etnické či národnostní příslušnosti), jiné skupiny začaly klást důraz na národní svébytnost Židů (zvláště pod dojmem událostí, jako Dreyfusova aféra, která znamenala pro řadů příznivců asimilace zklamání) - z této skupiny se posléze zrodil sionismus. První definici Žida na základě „rasy“ byla stanovena až v nacistickém Německu prostřednictvím tzv. norimberských zákonů. Tyto zákony definovaly jako Žida každého, kdo má oba rodiče Židy (Volljude). Člověk, který měl Židem jednoho z rodičů, byl považován za míšence prvního stupně (Mischling ersten Grades), člověk, který měl židovského jednoho prarodiče pak za míšence druhého stupně (Mischling zweiten Grades). Zákony dále rozebíraly případy, kdy byl jeden nebo oba rodiče či prarodiče míšenci prvního nebo druhého stupně. Všichni lidé, označení nacistickým režimem jako Židé (Volljuden) i míšenci (Mischlinge) byli během druhé světové války perzekvováni a v konečném důsledku měli být podle záměrů nacistů vyhlazeni. Po založení státu Izrael roku 1948 byl přijat zákon zaručující, že každý člověk, který byl nacisty a jejich rasovými zákony označen za Žida, a jako takový perzekvován, má právo odstěhovat se do Izraele, kde této nebo podobné perzekuci již vystaven nebude. Tato klauzule pak dala vzniknout Zákonu o návratu, podle kterého je každý, kdo má alespoň jednoho židovského prarodiče, považován Státem Izrael za Žida a je možné mu udělit občanství. Zákon o návratu se stal normou pro přijetí členů i pro řadu židovských obcí ve světě.
