Na ocásky

Tato hra je v uvedené podobě určena výhradně dětem před vstupem do školy, její jednodušší variantu zvládají i děti mladší. Hraje celá skupina dětí, ale podmínkou je větší prostor. Každé dítě si za kalhoty za zády zastrčí stuhu jako ocásek. Děti se honí a vzájemně se snaží vzít druhému ocásek. Svůj ocásek si přitom nesmí přidržovat rukou a zároveň si musí hlídat, aby o svůj ocásek nepřišly. Dále je několik možností:
Hra trvá pouze po určitou dobu, potom se spočítá, kolik má kdo cizích ocásků a kdo o svůj nepřišel, všechny děti jsou stále ve hře a mohou sbírat ocásky, i když už o svůj přišly. Vyhrává ten, kdo o svůj ocásek nepřišel a ještě se mu podařilo nějaký získat.
Hra trvá až do konce, např. hrajeme na 3 - 5 vítězů, kteří zůstávají ve hře. Ti, kteří přijdou o svůj ocásek (musí si na něj dávat pozor a hlídat si ho), si jdou sednout a fandí ostatním, případně dohlíží na dodržování pravidel. Tady cítíme, že je hra trochu diskriminující pro děti, které často vypadávají ze hry jako první, a je proto méně vhodná.

Hra se záchranou - dítě, které přijde o ocásek, si může vzít jeden z "ukořistěných" nebo si jej vezme od učitelky. V tom případě není možné hru objektivně vyhodnotit, je možné pouze zhodnotit, kdo získal nejvíc ocásků. Hraje se v určitém časovém intervalu.
Ocásky mají určitou barvu, z nichž pouze některou je možné měnit; barvy mají určitou hodnotu, podobně jako u hry mikádo (paní učitelky jsou natolik tvořivé, aby samy vymyslely mnoho různých variant).

Variantou pro nejmenší děti by mohla být jednoduchá honička se sebráním ocásku, ale děti se někdy potřebují podívat třeba jen na to, jak jim ocásek vlaje. Z praxe vím, že děti mají tuto hru velmi rády, pokud znají dobře její pravidla a po určitém čase jsou schopné vymýšlet i různé strategie (sedají si, točí se zády k soupeřům nebo ke zdi, aby se k nim nikdo nedostal apod.).